Discovery a rané aplikace
Nerezová ocel se objevila na počátku 20. století, konkrétně v roce 1913, britským metalurgem Harrym Brearleym. Brearley zpočátku usiloval o vytvoření slitiny odolné proti korozi pro hlavně zbraní, ale skončil s materiálem s mnoha aplikacemi. V prvních letech se nerezová ocel používala především na příbory. Díky svým antikorozním vlastnostem je ideální pro nádobí, které musí vydržet časté mytí a vystavení různým druhům potravin.
Jak 20. století postupovalo, aplikace nerezové oceli se rozšířily. Během druhé světové války významně vyráběla vojenskou techniku, letadla a námořní plavidla. Jeho vysoká pevnost v tahu, odolnost proti korozi a obecná trvanlivost z něj činí nepostradatelný v těchto kontextech.
Vývoj jeho použití v potrubních systémech
Použití nerezové oceli v potrubních systémech začalo nabírat na síle v poválečném období. Zpočátku byl běžně používán v námořních aplikacích kvůli jeho odolnosti, zejména v prostředí se slanou vodou. Nakonec byla jeho užitečnost uznána i v civilním průmyslu.
V 60. a 70. letech se trubky z nerezové oceli rozšířily v komerčních a průmyslových aplikacích. Začala nahrazovat materiály jako měď a pozinkovaná ocel ve vodovodních systémech. Jak se průmysl vyvíjel, měnily se i specifikace a klasifikace trubek z nerezové oceli pro různé aplikace, jako jsou chemické zpracovatelské závody, zařízení na úpravu vody a pokročilé technologie, jako je výroba polovodičů.
V odvětví ropy a zemního plynu byly některé typy trubek z nerezové oceli díky odolnosti vůči vysokému tlaku a trvanlivosti ideální pro přepravu ropy a zemního plynu. V potravinářském a nápojovém průmyslu se díky odolnosti materiálu vůči korozi a schopnosti udržovat čistotu stal materiálem volby pro procesy vyžadující přísnou hygienu.
